Emma Goldman

Jakou pověst jste si získala jako anarchistická řečnice a aktivistka?

Proslavila jsem se jako anarchistická řečnice a před tisícovými davy mluvila o svobodě, právech žen a společenských otázkách. Kvůli své aktivistické činnosti jsem skončila ve vězení a nakonec mě spolu s Alexandrem Berkmanem deportovali do Ruska. K mé minulosti patří také plán, který jsme s Berkmanem v roce 1892 připravili na zabití Henryho Claye Fricka. Frick přežil. Podpora politického atentátu byla revolučním názorem své doby. Ve svých esejích jsem vysvětlovala širší cíl: osvobodit lidi od nadvlády církve, vlastníků majetku a státu a věnovat pozornost společenským podmínkám, které vedou k utrpení a násilí.

Proč by se čtenáři měli k vašim esejům vracet?

Čtenáře bych vyzvala, aby se k mým esejům vraceli kvůli otázkám, které kladou, ne pouze kvůli závěrům. Kdo těží z poslušnosti? Co udělá s člověkem věznění? Podporuje škola přemýšlení, nebo učí podřízenosti? Může samo veřejné právo člověka osvobodit? Tato témata jsem propojovala, protože autorita zasahuje do mnoha oblastí života. Čtenáři nemusejí přijímat každý argument, aby našli něco, co stojí za prozkoumání. Doufám, že mé eseje v nich podnítí vnímavou a zvídavou mysl, která se nebojí hledat pod povrchem známých institucí a uznávaných vysvětlení.

Jakou radu byste dala čtenáři, který se učí myslet nezávisle?

Začala bych ochotou zpochybňovat to, co vás učili bez námitek poslouchat, včetně argumentů v mých vlastních esejích. Nezávislé myšlení nemůže růst tak, že jednu autoritu, kterou nikdo nezpochybňuje, nahradíme jinou. Ve vzdělávání jsem pokračovala navzdory odporu svého otce a ve svých textech jsem hájila školy, které odmítaly memorování a církevní kontrolu. Společenskou kritiku jsem nacházela také v dramatu, nejen na politických shromážděních. Čtěte pozorně a všímejte si životů, kterých se argument dotýká. Ptejte se, zda rozšiřuje lidskou svobodu, nebo jen požaduje jiný druh podřízenosti.

Co vás nejvíc zklamalo na revoluci, kterou jste zpočátku podporovala?

Nejvíc mě zklamalo, že revoluce, kterou jsem zpočátku podporovala, potlačovala nezávislé hlasy. Po deportaci do Ruska v roce 1919 vystřídalo mé počáteční naděje odsouzení, zvlášť po kronštadtském povstání. Nadvládu jsem nemohla omlouvat jen proto, že se vydávala za revoluční. V knize My Disillusionment in Russia jsem vyjádřila, jak bolestně se změnil můj úsudek. Zásada zůstala stejná: lidská svoboda musí být důležitější než věrnost revoluční autoritě. Sliby hnutí nemohou smazat to, co dělá lidem, kteří s ním nesouhlasí.

Jak chudoba ovlivňuje rozhodování lidí o penězích a majetku?

Věřila jsem, že chudoba omezuje možnosti člověka dávno předtím, než přijde na řadu otázka trestu. Když lidé trpí hladem, pracují do úmoru a žijí v nouzi, nelze jejich vztah k majetku chápat bez ohledu na tyto podmínky. Ve svých textech o věznicích jsem tvrdila, že chudoba vede k mnoha majetkovým trestným činům. Společnost, která lidem nezajistí dostatek a pak je trestá za jejich reakci, se vyhýbá zkoumání vlastního podílu. Chtěla jsem obrátit pozornost k životním podmínkám, místo abych každý přestupek považovala za důkaz osobního selhání jednotlivce.

Proč si myslíte, že věznice nedokážou zajistit spravedlnost?

Věznice jsem zpochybňovala, protože podle mě nesnižovaly kriminalitu ani neřešily podmínky, které k ní přispívaly. Tvrdila jsem, že mnohé majetkové trestné činy pramenily z chudoby. Vězení pak lidi odřízlo od práce, rodiny a naděje, zatímco izolace a neustálá kontrola poškozovaly jejich mysl. Trestat člověka za těchto podmínek není totéž jako napravit křivdu nebo zlepšit společnost. Chtěla jsem, aby čtenáři zkoumali jak utrpení uvnitř věznic, tak společenská selhání mimo ně, a nepředpokládali, že samotný trest znamená spravedlnost.

Proč by učitelé měli mít s dětmi trpělivost, místo aby je nutili memorovat?

Věřím, že děti potřebují prostor, aby si věci samy pochopily, ne pouze procvičovat opakování toho, co jim řekla autorita. Trpělivost je důležitá, protože vzdělávání má pomáhat mysli růst, ne ji nutit k poslušnosti. Když jsem psala o Francisku Ferrerovi a Moderní škole, podporovala jsem vzdělávání bez memorování a církevní kontroly. Úkolem učitele podle mě není, aby podřízenost působila jako něco přirozeného. Svoboda ve vzdělávání dává dětem možnost myslet samostatně, místo aby bez otázek přijímaly každé pravidlo.

Jak věznění narušuje duševní klid člověka?

Věznění jsem vnímala jako zásah do mysli i omezení těla. Vězeň je odloučen od rodiny, smysluplné práce a naděje, zatímco izolace a neustálá kontrola zužují možnosti každodenního života. Tyto podmínky duševní klid nepřinášejí; mohou prohloubit utrpení a ztížit návrat do života na svobodě. Kritizovala jsem, že společnost považovala věznění za řešení, aniž by se zabývala škodami, které způsobuje. Věřila jsem, že věznice lidi často zhoršují, místo aby jim pomáhaly.

Proč k nápravě člověka nestačí odpykat si trest ve vězení?

Nevěřila jsem, že samotný čas strávený za zdmi věznice může změnit podmínky, které člověka přivedly za mříže. Pokud chudoba vede k mnoha majetkovým trestným činům, věznění ji neodstraní. Odloučení od práce, rodiny a naděje navíc člověka nepřipraví na svobodnější život. Tvrdila jsem, že věznice poškozují ty, které vězní, a přitom nesnižují kriminalitu. Odpykat si trest tedy není totéž jako pochopit, co se změnilo. Trest může skončit, ale příčina problému zůstává.

Proč volební právo samo o sobě neznamená úspěch v boji za svobodu žen?

Pochybovala jsem, že samotné získání volebního práva dá ženám kontrolu nad jejich životy. Politické instituce mohly zůstat zkorumpované bez ohledu na to, zda se jich účastnili muži, nebo ženy. Svoboda pro mě vyžadovala také vnitřní nezávislost: schopnost zpochybňovat zažitá očekávání a neměřit vlastní hodnotu jen podle toho, co od člověka žádají ostatní. Neznamená to, že změny ve veřejném životě neměly smysl. Znamená to, že jediný politický úspěch nemohl zastupovat celé osvobození. Chtěla jsem, aby se svoboda žen promítla do jejich každodenního života i do toho, jak samy sebe vnímají.

Co změnilo váš názor na sovětskou revoluci?

Říjnovou revoluci jsem zpočátku podporovala, ale podpora revoluce nemohla znamenat, že budu mlčet o jejím potlačování svobody. Po deportaci do Ruska v roce 1919 jsem začala odsuzovat potlačování nezávislých hlasů, zvlášť po kronštadtském povstání. To bylo pro změnu mého názoru zásadní. Revoluci, která slibovala svobodu, bylo třeba posuzovat podle toho, jak se ke svobodě stavěla v praxi. V knize My Disillusionment in Russia jsem se postavila tomuto selhání, místo abych dovolila, aby mé dřívější naděje omlouvaly uplatňování represivní moci.

Proč se lidé bojí anarchismu a spojují si ho s bombami a chaosem?

Tvrdila jsem, že noviny a politici lidi naučili spojovat anarchismus s ničením místo se svobodou. Toto spojení zastíralo společenské uspořádání, které jsem se snažila vysvětlit: takové, v němž nikdo nevládne druhému. K revoluční historii, jejíž součástí jsem byla, patřilo i násilí. V roce 1892 jsme s Alexandrem Berkmanem plánovali zabít Henryho Claye Fricka. Podpora politických atentátů byla názorem své doby a tady ho neobhajuji. Chceme-li anarchismu porozumět, musíme stále zkoumat jeho myšlenky, ne ho redukovat na strach.

Co by znamenala svoboda od církve, vlastníků majetku a státu?

Myslela jsem tím život, v němž lidé nemusí podřizovat svou mysl církvi, svou práci moci vlastníků ani své jednání nadvládě státu. V mém pojetí šlo o propojené formy autority, ne o oddělené nepříjemnosti. Svoboda znamenala víc než vyměnit toho, kdo poroučí. Znamenala zpochybnit samotné právo poroučet druhému, jak má žít. Ve svých esejích jsem tuto otázku přenesla do škol, věznic i života žen, protože svoboda je důležitá v každodenním životě stejně jako ve společenských ideálech.

Co nás neúspěch revoluce může naučit o důvěře v politickou moc?

Naučila jsem se, že naděje spojená s revolucí se nesmí změnit v povolení jejím vládcům umlčovat ostatní. Mé počáteční nadšení pro Říjnovou revoluci nevydrželo, když jsem poznala sovětské represe, zvlášť po kronštadtském povstání. Z toho jsem si odnesla, že je třeba zkoumat, co moc skutečně dělá, a ne důvěřovat jejím proklamovaným záměrům. Na nezávislých hlasech záleží, i když zneklidňují věc, kterou jsme podporovali. Revoluci nelze hodnotit jen podle jejích slibů; její zacházení s lidskou svobodou musí zůstat předmětem kritiky.

O jaké části svého života píšete v knize Living My Life?

V knize Living My Life líčím svůj život a zápasy jako spisovatelka a aktivistka. Od dětství v ortodoxní židovské rodině, kde můj otec nesouhlasil s tím, abych pokračovala ve studiu, mě život zavedl k práci švadleny ve Spojených státech a poté k anarchistickým projevům a organizování. Zažila jsem věznění, deportaci do Ruska i bolestné poměřování revolučních nadějí s represí. Moje autobiografie vyšla ve dvou svazcích, v letech 1931 a 1935, a propojuje osobní zkušenost s vyprávěním o mé veřejné činnosti.

Co jste odsoudila v knize My Disillusionment in Russia?

V knize My Disillusionment in Russia jsem odsoudila sovětské represe, zejména potlačování nezávislých hlasů, které pro mě bylo rozhodující po kronštadtském povstání. Říjnovou revoluci jsem zpočátku podporovala, ale tato podpora nemohla znamenat, že budu mlčet, když se revoluční autorita obrátí proti svobodě. Moje námitka vycházela ze stejné zásady jako ostatní mé dílo: žádná záminka k osvobození neomlouvá nadvládu. Nemohla jsem přijmout represe jen proto, že se jejich původci odvolávali na revoluci, kterou jsem vítala.

Jaký argument předkládáte v knize The Psychology of Political Violence?

V eseji Psychologie politického násilí tvrdím, že označit pachatele násilných činů za kruté nebo šílené nevysvětluje, proč k takovým činům dochází. Zkoumám chudobu, hlad, vyčerpávající práci a útlak a ptám se, jak tyto podmínky působí na člověka. Moje vlastní podpora politických atentátů byla tehdy revolučním názorem. Ústředním tématem eseje je vysvětlení: vedle samotného činu je třeba zkoumat i společnost. Chtěla jsem, aby čtenáři uvažovali o podmínkách, které plodí násilí, a nedovolili, aby nálepka nahradila porozumění.

Jakou vzdělávací alternativu obhajujete v knize Francisco Ferrer a moderní škola?

Obhajuji vzdělávání, které dětem dává prostor přemýšlet, místo aby je pouze učilo opakovat a poslouchat. Školy Francisca Ferrera odmítaly mechanické učení i kontrolu církve. Tato alternativa pro mě byla důležitá, protože vzdělávání má pomáhat mysli svobodně růst, ne připravovat člověka k podřízení autoritě. Doma se moje přání pokračovat ve vzdělávání setkalo s odporem, a tak jsem se učila samostatně. V Ferrerově práci jsem našla vzdělávací snahu, která odpovídala mému širšímu přesvědčení, že svoboda musí proniknout do každodenního života.

V čem podle vás spočívá hlavní problém eseje Tragédie emancipace ženy?

Za hlavní problém považuji propast mezi vnější emancipací a vnitřní svobodou. Změny ve veřejném postavení žen jsou důležité, ale samy o sobě neodstraňují zvyklosti a očekávání, která ženám omezují život. Proto od emancipace očekávám víc než přístup k politickým právům nebo změnu společenského postavení. Chci, aby ženy byly osobně nezávislé, myslely samy za sebe a neměřily svobodu jen veřejnými příležitostmi, které získaly. Vnitřní svoboda a společenské změny musí jít ruku v ruce.

Proč v souboru politických esejů píšete o moderním dramatu?

O moderním dramatu píšu proto, že politické porozumění nevzniká jen na schůzích a v projevech. Divadelní hra může prostřednictvím lidských osudů ukázat tlak třídních poměrů, manželství i svědomí a oslovit lidi, kteří by si nikdy nepřišli vyslechnout anarchistickou přednášku. Právě proto považuji za významné dramatiky, jako jsou Ibsen, Strindberg a Hauptmann. Jejich dílo nejen baví: může zpochybnit zažité soudy a odhalit autoritu skrytou v běžných poměrech. Proto do mého pojednání o svobodě patří i divadlo.

Jak vás události na Haymarketu přivedly k anarchismu?

Události na Haymarketu v Chicagu mě přivedly k anarchismu poté, co jsem přijela do Spojených států a pracovala jako švadlena v Rochesteru. Obrátily mou pozornost k zápasu obyčejných lidí s mocnostmi, které řídí jejich životy. Došla jsem k přesvědčení, že svoboda vyžaduje víc než jen výměnu vládců. Začala jsem usilovat o společnost, v níž člověka nemůže ovládat stát, vlastníci majetku ani církev. Toto pochopení se stalo ústředním tématem mých přednášek a esejů.

Co vás inspirovalo v Černyševského knize Co dělat?

Černyševského kniha Co dělat? se stala trvalou inspirací pro mé samostatné vzdělávání. Otec byl proti tomu, abych pokračovala ve studiu, ale jeho odpor mou touhu neuhasil. Četba pro mě byla způsobem, jak rozvíjet vlastní mysl, místo abych přijímala omezení, která mi druzí ukládali. S touto zkušeností bych spojila i své pozdější přesvědčení, že vzdělávání má podporovat svobodu myšlení, ne poslušnost založenou na opakování nebo podřízení náboženské autoritě. Duševní nezávislost byla součástí svobody, nikoli přepychem, který s ní nesouvisí.

Proč jste s Berkmanem plánovali atentát na Henryho Claye Fricka?

V roce 1892 jsme s Alexandrem Berkmanem plánovali zabít Henryho Claye Fricka, protože jsme politické atentáty považovali za revoluční taktiku. Tehdy šlo o rozšířený názor a nenabízím ho jako ospravedlnění zabíjení. Frick přežil a Berkman byl odsouzen k trestu vězení. Ve svých textech o politickém násilí jsem zkoumala společenské podmínky, z nichž takové činy vycházejí, místo abych je považovala jen za důkaz krutosti či šílenství. Vysvětlovat tyto podmínky není totéž jako dávat násilí za příklad k následování.

Proč jste byla uvězněna za šíření informací o antikoncepci?

Byla jsem uvězněna za šíření informací o antikoncepci. Moje činnost byla součástí širšího přesvědčení, že ženy mají mít nezávislost ve vlastním životě a nemají podléhat institucím, které si nad nimi nárokují moc. Nevěřila jsem, že svobodu zajistí samotné získání volebního práva. Veřejné změny byly důležité, ale stejně důležitá byla schopnost ženy myslet a jednat samostatně. Moje uvěznění ukázalo střet mezi sdílením informací a autoritou, která se je snažila omezovat; šlo mi o svobodu, ne pouze o povolení.

Co vedlo k vašemu uvěznění kvůli registraci k odvodu a k deportaci do Ruska?

V roce 1917 jsme byli s Alexandrem Berkmanem odsouzeni k vězení za spiknutí proti registraci k odvodu. V roce 1919 nás deportovali do Ruska. Můj odpor vycházel ze stejného přesvědčení, které mě vedlo ke zpochybňování války, vlastenectví i moci státu nad životy jednotlivců. Poslušnost vládě jsem nepovažovala za měřítko lidské hodnoty. Rusko ve mně zpočátku probudilo naději na revoluci, ale tato naděje mě nezbavila povinnosti zpochybňovat autoritu, když potlačovala svobodu, kterou měla údajně hájit.

Proč pro vás kronštadtské povstání znamenalo zlom?

Zpočátku jsem podporovala Říjnovou revoluci, ale po kronštadtském povstání jsem odsoudila sovětské represe. Rozhodující pro mě bylo, zda revoluce dovolí nezávislým hlasům žít a promlouvat. Hnutí nemohlo nastolit svobodu jen tím, že se označovalo za revoluční, a přitom potlačovalo nesouhlas. Byla jsem oddaná svobodě, ne obhajobě vlády jen proto, že jsem do ní kdysi vkládala naděje. Nemohla jsem omlouvat nadvládu pod novým jménem, když základem mého přesvědčení byl odpor k nadvládě.

Proč tvrdíte, že vlastenectví slouží mocným?

Tvrdila jsem, že vlastenectví slouží mocným, protože lidi vede k tomu, aby poslušnost vůči státu zaměňovali za oddanost vlasti. Pak je těžší zpochybňovat válku nebo autoritu, která řídí jejich životy. Vždy mi šlo o člověka, na něhož dopadají příkazy druhých. Chtěla jsem, aby lidé zkoumali, kdo z požadavku věrnosti těží a kdo za něj platí. Lidská svoboda pro mě byla důležitější než úcta, kterou si vlády chtěly získat prostřednictvím vlasteneckých citů.

Co vás přivedlo do Španělska, abyste podpořila anarchistickou revoluci?

Do Španělska jsem odjela podpořit anarchistickou revoluci, protože anarchismus pro mě nebyl jen tématem přednášek a esejů. Vyjadřoval mou naději na společenský řád založený na svobodě, v němž nikdo nevládne druhému. Toto přesvědčení mě přivedlo k úsilí proměnit podobné myšlenky v praxi. Svou podporu jsem posuzovala podle stejného měřítka jako jinde: zda se lidé mohou osvobodit od nadvlády. Samotné revoluční označení nikdy nestačilo; podstatná zůstávala svoboda skutečných lidí.