Jednou o půlnoci, v chmurné chvíli, když jsem hloubal, sláb a znaven,nad mnohým podivným a zvláštním svazkem dávných zapomenutých věd,když jsem klímal, téměř usínal, tu náhle kdosi zaklepal,jako by někdo zlehka klepal, klepal na dveře mé komnaty.„To jistě nějaký návštěvník,“ zamumlal jsem, „klepe na dveře mé komnaty—Jen to, a nic víc.“
Ach, jasně vzpomínám, že byl to nevlídný prosinec,a každý hasnoucí uhlík vrhal na podlahu svůj přízrak.Dychtivě jsem vyhlížel jitro; marně jsem se snažil získatze svých knih úlevu od žalu—žalu nad ztracenou Lenorou—nad vzácnou, zářivou dívkou, již andělé zvou Lenora—zde bezejmennou navždy.
A hedvábné, smutné, nejisté šelestění každého nachového závěsumě rozechvívalo—plnilo mě podivnými hrůzami, jakých jsem dosud nepoznal;a tak jsem teď, abych utišil tlukot svého srdce, stál a opakoval:„To jistě nějaký návštěvník žádá o vstup do mé komnaty—nějaký pozdní návštěvník žádá o vstup do mé komnaty;—To je vše, a nic víc.“
Zanedlouho má duše zesílila; a já už dál neváhal,„Pane,“ pravil jsem, „či paní, vpravdě vás prosím za odpuštění;ale pravda je, že jsem podřimoval, a vy jste tak zlehka klepal,tak tiše jste klepal, klepal na dveře mé komnaty,že jsem si sotva byl jist, zda vás slyším“—a tu jsem dokořán otevřel dveře:——Tma tam, a nic víc.
Hluboko do té tmy hledě, dlouho jsem stál, uvažoval a bál se,pochyboval, snil sny, o nichž se dosud žádnému smrtelníkovi nesnilo;však ticho neporušil žádný zvuk a tma nedala žádné znamení,a jediné slovo, jež tam zaznělo, bylo zašeptané „Lenora!“To jsem zašeptal já a ozvěna mi zpět zamumlala „Lenora!“Jenom to, a nic víc.
Když jsem se vracel do komnaty, celá má duše ve mně plála,brzy jsem znovu zaslechl klepání, o něco hlasitější než dřív.„Jistě,“ řekl jsem, „jistě něco klepe na okenní mříž;pojďme se podívat, co tam je, a toto tajemství prozkoumat—nechť mé srdce na chvíli ztichne a toto tajemství prozkoumám;—To je vítr, a nic víc!“
Okenici jsem prudce otevřel, když tu s mnohým máváním a třepotemvstoupil dovnitř vznešený havran z dávných svatých časů;ani nejmenší poklonu neučinil; ani na okamžik se nezastavil;nýbrž s důstojností pána či paní usedl nade dveřmi mé komnaty—usedl na bustu Pallasinu přímo nade dveřmi mé komnaty—usedl, a seděl, a nic víc.
Tu černý pták mou smutnou mysl obalamutil, až jsem se usmál,vážným a přísným výrazem, který měl v tváři,„Ačkoli máš chocholku ostříhanou a oholenou, ty,“ řekl jsem, „jsi jistě žádný zbabělec,přízračný, strašlivý a prastarý havrane, jenž bloudíš z břehů Noci—pověz mi, jaké je tvé vznešené jméno na plutonském břehu Noci!“Havran pravil: „Nikdy víc.“
Velmi jsem se podivil, že ten neohrabaný pták tak zřetelně promluvil,ačkoli jeho odpověď měla pramálo smyslu—pramálo souvislosti;neboť musíme uznat, že žádný živý člověknikdy dosud nebyl požehnán pohledem na ptáka nad dveřmi své komnaty—na ptáka či zvíře na vytesané bustě nad dveřmi své komnaty,s takovým jménem jako „Nikdy víc“.
Havran však, sedě osaměle na klidné bustě, promluvil jento jediné slovo, jako by v tom jediném slově vylil svou duši.Pak už nevydal ani hlásku—pak nepohnul ani pírkem—dokud jsem sotva víc než zamumlal: „Jiní přátelé mě už opustili—zítra mě opustí i on, jako mě už opustily mé naděje.“Tu pták řekl: „Nikdy víc.“
Zaražen tichem, jež přerušil tak případně pronesený hlas,„Jistě,“ řekl jsem, „to, co říká, je jediné, co zná zpaměti,Od svého nešťastného pána, jejž nelítostná ZkázaStíhala stále rychleji, až jeho písně měly jediný refrén—Až žalozpěvy jeho Naděje nesly ten teskný refrén‚Nikdy—nikdy víc.‘“
Však havran, dál mé smutné duši úsměv vábil,I postavil jsem hned čalouněné křeslo před ptáka, bustu i dveře;Pak, nořív se do sametu, jal jsem se řaditPředstavu k představě, a přemítat, co ten dávný zlověstný pták—Co tento chmurný, neohrabaný, přízračný, vyzáblý a zlověstný pták dávných dobMínil svým krákáním „Nikdy víc.“
Seděl jsem a hádal, však ani slabiku nevyslovilK opeřenci, jehož ohnivé oči mi teď planuly v hloubi srdce;To i víc jsem věštil, s hlavou pohodlně spočívajícíNa sametové podšívce polštáře, nad níž se světlo lampy rozlévalo,Však na jejíž sametové fialové podšívce, nad níž se světlo lampy rozlévalo,Ona spočine, ach, nikdy víc!
Tu, zdálo se mi, vzduch zhoustl, provoněn kadidlem z neviditelné kadidelnice,Již houpali Andělé, jejichž lehounké kroky cinkaly po koberci.„Nešťastníku,“ zvolal jsem, „tvůj Bůh ti poslal—skrze tyto anděly ti poslalÚlevu—úlevu a nepenthes, bys zapomněl na vzpomínky na Lenoru;Pij, ach, pij ten milosrdný nepenthes a zapomeň na ztracenou Lenoru!“Havran pravil: „Nikdy víc.“
„Proroku!“ zvolal jsem, „zlověstné stvoření!—proroku přece, ať pták či ďábel!—Ať tě poslal Pokušitel, či tě sem na břeh vrhla bouře,Opuštěného, a přece nepokořeného, na tuhle pustou, zakletou zem—Do tohoto domu, jejž obývá Hrůza—řekni mi pravdu, zapřísahám tě—Je v Gileádu—je v Gileádu balzám?—řekni mi—zapřísahám tě!“Havran pravil: „Nikdy víc.“
„Proroku!“ zvolal jsem, „zlověstné stvoření—proroku přece, ať pták či ďábel!Při tom Nebi, jež se nad námi klene—při tom Bohu, jehož oba uctíváme—Řekni této duši obtížené žalem, zda v dalekém EdenuObjíme dívku svatou, jíž andělé říkají Lenora—Objíme vzácnou, zářivou dívku, jíž andělé říkají Lenora.“Havran pravil: „Nikdy víc.“
„Ať je to naše znamení rozloučení, ptáku či běse!“ vykřikl jsem a vyskočil—„Vrať se do bouře a na plutonský břeh Noci!Nenechávej tu černé péro na důkaz té lži, již tvá duše pronesla!Nenech mou samotu narušenou!—odlet z busty nad mými dveřmi!Vyjmi svůj zobák z mého srdce a zmiz z mých dveří!“Havran pravil: „Nikdy víc.“
A havran, jenž nikdy nevzlétá, stále sedí, stále sedíNa bledé bustě Pallas nad dveřmi mé komnaty;A jeho oči mají všechnu podobu démona, jenž sní,A světlo lampy, jež na něj proudí, vrhá jeho stín na podlahu;A má duše z toho stínu, jenž se vznáší po podlaze,Nevymaní se—nikdy víc!
Co to znamená, řádek po řádku
Řádky 1 až 18: Muž vzpomíná na prosincovou půlnoc, kdy četl, aby unikl zármutku ze ztráty Lenory. Ze zasnění ho vyruší klepání, zatímco dohasínající uhlíky a šustící fialové závěsy dodávají pokoji hrozivou atmosféru. Opakované ujišťování, že venku stojí návštěvník, ukazuje, že se snaží utišit strach, nikoli že se cítí skutečně v bezpečí.
Řádky 19 až 36: Po otevření dveří se před ním rozprostírá jen tma. Muž zašeptá jméno Lenory a uslyší ozvěnu, která spojuje nevysvětlený zvuk s jeho ztrátou. Když se od okna ozve další klepání, nabízí další obyčejné vysvětlení: vítr. Jeho opakované pokusy vysvětlit zvuky kontrastují s rostoucím citovým rozrušením.
Řádky 37 až 54: Havran vletí dovnitř okenicí a usadí se na bustě Pallas nad dveřmi. Jeho vážné, sebejisté vystupování muže na chvíli pobaví. Když řekne „Nikdy víc“, muž nejprve považuje toto slovo za nepravděpodobné jméno. Lidská důstojnost ptáka a jeho nečekaná řeč promění podivnou návštěvu v hlubší záhadu.
Řádky 55 až 78: Zdá se, že havran svým opakovaným slovem odpovídá na mužův strach z opuštění. Muž usoudí, že se pták naučil toto slovo od nešťastného pána, přesto se posadí a hledá v něm skrytý význam. Fialový sametový polštář mu připomene Lenoru. Tím, že se snaží havranovi porozumět, se znovu utápí v myšlenkách na její nepřítomnost.
Řádky 79 až 96: Muž si představuje andělské kroky a vůni ve vzduchu a na okamžik doufá, že se osvobodí od vzpomínek. Pak nazve havrana prorokem a ptá se, zda se uzdraví a zda se znovu shledá s Lenorou v nebi. Každá stejná odpověď zní zničujícím dojmem, protože jeho otázky jsou stále naléhavější. Pevná odpověď ptáka získává význam skrze naděje, které do ní muž vkládá.
Řádky 97 až 108: Rozzuřený muž přikáže havranovi, aby odešel, a jeho poselství označí za lež. Pták však zůstává a v závěrečném obrazu spočívá mužova duše pod jeho stínem. Přechod od vzpomínky na návštěvu k popisu trvalé přítomnosti mění havrana v obraz zármutku, od něhož podle muže nelze uniknout.