Sud Amontillado
by Edgar Allan Poe · 1846 · Čtení na 10 min
Sud Amontillado od Edgara Allana Poea vypráví o Montresorovi, který vyláká Fortunata do podzemních hrobek a zazdí ho zaživa. Montresor tvrdí, že mu Fortunato ublížil a urazil ho, a plánuje pomstu bez trestu. Během karnevalu potká Fortunata, který je opilý a na čepici má rolničky. Montresor se zmíní, že koupil amontillado, a navrhne, že by ho mohl posoudit Luchesi. Tím Fortunata vyprovokuje, aby nabídl své vlastní znalosti. Společně vstoupí do prázdného Montresorova domu a sestoupí do vlhkých rodinných katakomb. Fortunato navzdory kašli trvá na tom, že půjde dál, a cestou pije další víno. Když se Fortunato zeptá, zda je Montresor zedník, vytáhne Montresor zednickou lžíci. Hluboko v hrobkách ho Montresor připoutá řetězy do úzkého výklenku a zazdí jeho vchod. Fortunato se vzpírá, křičí, označuje útok za žert a nakonec prosí o milost. Montresor zeď dokončí a zakryje ji kostmi. Po padesáti letech uvádí, že hrob zůstal nedotčený.
Tisícerá příkoří Fortunatova jsem snášel, jak jsem nejlépe dovedl; když se však odvážil urážky, přísahal jsem pomstu. Vy, kteří tak dobře znáte povahu mé duše, jistě nepředpokládáte, že jsem vyslovil hrozbu. Konečně jsem měl být pomstěn; o tom bylo rozhodnuto s konečnou platností — avšak právě ona určitost rozhodnutí vylučovala pomyšlení na jakékoli riziko. Musel jsem nejen potrestat, nýbrž potrestat beztrestně. Křivda není odčiněna, když odplata postihne toho, kdo ji vykonává. Stejně tak není odčiněna, jestliže mstitel nedá tomu, kdo mu ublížil, pocítit, že je mstitelem.
Je třeba rozumět, že jsem Fortunatovi ani slovem, ani skutkem nedal příčinu pochybovat o své dobré vůli. Jako vždy jsem se na něj usmíval; nepostřehl, že se nyní usmívám při pomyšlení na jeho záhubu.
Fortunato měl jednu slabinu, třebaže jinak to byl muž, kterého bylo třeba ctít, ba i se ho obávat. Zakládal si na své znalosti vína. Pravého virtuózního ducha má jen málokterý Ital. Většinou jejich nadšení vzniká podle doby a příležitosti — aby mohli podvádět britské a rakouské milionáře. V malířství a ve znalosti drahokamů byl Fortunato, stejně jako jeho krajané, šarlatán; ve věci starých vín však byl upřímný. V tom jsem se od něho příliš nelišil: i já jsem se vyznal v italských ročnících a kdykoli jsem mohl, nakupoval ve velkém.
Jednoho večera za soumraku, v době nejšílenějšího karnevalového veselí, jsem potkal svého přítele. Přivítal mě s přehnanou srdečností, neboť hodně pil. Měl na sobě šaškovský oděv. Oblečen byl do přiléhavého, pestře pruhovaného šatu a na hlavě měl kuželovitou čapku s rolničkami. Tak mě potěšilo, že ho vidím, až jsem měl pocit, že mu ruku nikdy nepřestanu tisknout.
Řekl jsem mu: „Můj milý Fortunato, to je šťastné setkání. Dnes vypadáte opravdu znamenitě! Ale dostal jsem jednu pípu toho, co se vydává za amontillado, a mám o něm pochybnosti.“
„Jakže?“ řekl. „Amontillado? Pípa? To není možné! A uprostřed karnevalu!“
„Mám pochybnosti,“ odpověděl jsem, „a byl jsem tak pošetilý, že jsem zaplatil plnou cenu za amontillado, aniž jsem se s vámi poradil. Nebyl jste k nalezení a bál jsem se, že přijdu o výhodnou koupi.“
„Amontillado!“
„Mám pochybnosti.“
„Amontillado!“
„A musím se o tom přesvědčit.“
„Amontillado!“
„Protože máte jiné povinnosti, jdu za Luchesim. Má-li někdo kritický úsudek, je to on. Řekne mi…“
„Luchesi nerozezná amontillado od sherry.“
„A přece jsou blázni, kteří tvrdí, že jeho chuť je stejně vytříbená jako vaše.“
„Pojďte, půjdeme.“
„Kam?“
„Do vašich sklepů.“
„Příteli, ne; nebudu zneužívat vaší laskavosti. Vidím, že máte nějakou povinnost. Luchesi…“
„Žádnou povinnost nemám; pojďte.“
„Příteli, ne. Nejde o žádnou povinnost, nýbrž o prudké nachlazení, kterým, jak vidím, trpíte. Ve sklepích je nesnesitelná vlhkost. Jsou pokryty ledkem.“
„Přesto pojďme. Ta rýma nic není. Amontillado! Podvedli vás. A pokud jde o Luchesiho, nerozezná sherry od amontillada.“
Fortunato se při těch slovech chopil mé paže. Nasadil jsem si masku z černého hedvábí a pevně se zahalil do pláště; nechal jsem se jím hnát do svého paláce.
Doma nebyl žádný sluha; všichni utekli, aby si užili sváteční veselí. Řekl jsem jim, že se nevrátím před ránem, a výslovně jsem jim přikázal, aby neopouštěli dům. Dobře jsem věděl, že tyto rozkazy každého z nich přimějí okamžitě zmizet, jakmile se otočím zády.
Vzal jsem z držáků dvě pochodně a jednu podal Fortunatovi. Pak jsem ho vedl několika řadami pokojů k oblouku, který ústil do sklepů. Sestoupil jsem po dlouhém, klikatém schodišti a požádal ho, aby šel opatrně za mnou. Konečně jsme došli na úpatí schodiště a stanuli spolu na vlhké půdě v katakombách Montresorových.
Můj přítel šel nejistým krokem a rolničky na jeho čapce při chůzi cinkaly.
„Ta pípa,“ řekl.
„Ještě dál,“ řekl jsem, „ale všimněte si bílé pavučiny, která se třpytí na stěnách této jeskyně.“
Otočil se ke mně a pohlédl mi do očí zakaleným pohledem; z obou očí mu kanuly slzy opilosti.
„Ledek?“ zeptal se konečně.
„Ledek,“ odpověděl jsem. „Jak dlouho už máte ten kašel?“
„Ugh! Ugh! Ugh! — ugh! Ugh! Ugh! — ugh! Ugh! Ugh! — ugh! Ugh! Ugh! — ugh! Ugh! Ugh!“
Můj ubohý přítel nebyl po několik minut s to odpovědět.
„To nic není,“ řekl konečně.
„Pojďme,“ řekl jsem rozhodně, „vrátíme se; vaše zdraví je drahocenné. Jste bohatý, vážený, obdivovaný, milovaný; jste šťastný, jako jsem kdysi býval já. Byla by vás škoda. Mně na tom nezáleží. Vrátíme se; onemocníte a já za to nemohu nést odpovědnost. A kromě toho je tu Luchesi…“
„Dost,“ řekl. „Ten kašel není nic; nezabije mě. Na kašel nezemřu.“
„Pravda, pravda,“ odpověděl jsem, „a opravdu jsem vás nechtěl zbytečně znepokojovat — ale měl byste dbát veškeré opatrnosti. Doušek tohoto médocu nás ochrání před vlhkem.“
Tu jsem odrazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích družek ležících na plísni.
„Pijte,“ řekl jsem a podal mu víno.
Pozvedl je ke rtům s úšklebkem. Zarazil se a důvěrně na mě kývl; jeho rolničky zazvonily.
„Připíjím,“ řekl, „na mrtvé, kteří odpočívají kolem nás.“
„A já na váš dlouhý život.“
Znovu se chopil mé paže a pokračovali jsme dál.
„Tyto sklepy,“ řekl, „jsou rozlehlé.“
„Montresorové,“ odpověděl jsem, „byli mocný a početný rod.“
„Zapomněl jsem váš erb.“
„Obrovská zlatá lidská noha na modrém poli; noha drtí vzpínajícího se hada, jehož zuby se zarývají do paty.“
„A heslo?“
„Nemo me impune lacessit.“
„Výborně!“ řekl.
Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. I mně se po médocu rozjařila mysl. Prošli jsme stěnami z navršených kostí, mezi nimiž se mísily sudy a bečky, až do nejzazších zákoutí katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se odvážil uchopit Fortunata za paži nad loktem.
„Ten ledek!“ řekl jsem. „Podívejte, přibývá ho. Visí ze stropů jako mech. Jsme pod řečištěm. Kapky vlhkosti stékají mezi kostmi. Pojďme, vrátíme se, než bude pozdě. Váš kašel…“
„To nic není,“ řekl, „pojďme dál. Ale nejprve ještě jeden doušek médocu.“
Otevřel jsem láhev a podal mu víno De Grave. Vypil ji jedním dechem. Oči se mu zableskly divokým světlem. Zasmál se a vyhodil láhev do vzduchu gestem, kterému jsem nerozuměl.
Udiveně jsem se na něj podíval. Zopakoval to gesto — bylo groteskní.
„Nerozumíte?“ řekl.
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Pak nepatříte k bratrstvu.“
„Jakže?“
„Nejste zednář.“
„Ano, ano,“ řekl jsem; „ano, ano.“
„Vy? Nemožné! Zedník?“
„Zedník,“ odpověděl jsem.
„Znamení,“ řekl, „znamení.“
„Tady je,“ odpověděl jsem a vytáhl zpod záhybů svého pláště zednickou lžíci.
„Žertujete,“ zvolal a ucouvl o několik kroků. „Ale pojďme dál, k amontilladu.“
„Jak si přejete,“ řekl jsem, schoval nástroj zpět pod plášť a znovu mu nabídl rámě. Těžce se o ně opřel. Pokračovali jsme v cestě za amontilladem. Prošli jsme řadou nízkých oblouků, sestoupili, kráčeli dál a po dalším sestupu dorazili do hluboké krypty, v níž zkažený vzduch způsoboval, že naše pochodně spíše žhnuly, než hořely.
Na nejzazším konci krypty se otvírala další, menší prostora. Její stěny byly až ke klenbě obloženy lidskými ostatky, navršenými po vzoru velkých pařížských katakomb. Tři strany této vnitřní krypty byly stále takto ozdobeny. Z čtvrté strany byly kosti strženy a ležely bez ladu a skladu na zemi, kde na jednom místě tvořily dosti vysokou hromadu. Ve stěně, odkryté odklizením kostí, jsme spatřili ještě další vnitřní výklenek, asi čtyři stopy hluboký, tři široký a šest či sedm vysoký. Zdálo se, že nebyl zbudován k žádnému zvláštnímu účelu, nýbrž tvořil pouze prostor mezi dvěma mohutnými podpěrami střechy katakomb; vzadu jej uzavírala jedna z jejich obvodových stěn z pevné žuly.
Marně se Fortunato snažil zvednutou, mdlou pochodní prohlédnout do hloubky výklenku. Jeho konec nám slabé světlo nedovolovalo spatřit.
„Pojď dál,“ řekl jsem; „tady je amontillado. A co se Luchesího týče—“
„Je to nevědomec,“ přerušil mě přítel a nejistě vykročil vpřed; já mu šel těsně v patách. V mžiku došel až na konec výklenku a když mu skála zatarasila cestu, zůstal stát v tupém úžasu. Za okamžik jsem ho připoutal k žule. V jejím povrchu byly dvě železné skoby, vodorovně od sebe vzdálené asi dvě stopy. Z jedné visel krátký řetěz, z druhé visací zámek. Obtočit mu články kolem pasu a zajistit jej byla práce na několik vteřin. Byl příliš ohromen, než aby se bránil. Vytáhl jsem klíč a odstoupil od výklenku.
„Přejeďte rukou po zdi,“ řekl jsem; „nemůžete necítit ledek. Vskutku je tu velmi vlhko. Ještě jednou vás zapřísahám, vraťte se. Ne? Pak vás opravdu musím opustit. Než odejdu, musím vám však prokázat všechny drobné služby, které jsou v mé moci.“
„Amontillado!“ vyhrkl přítel, ještě stále nevzpamatovaný z úžasu.
„Ovšem,“ odpověděl jsem; „amontillado.“
Zatímco jsem pronášel tato slova, zaměstnával jsem se hromadou kostí, o níž jsem se již zmínil. Odházel jsem je stranou a brzy odkryl množství stavebního kamene a malty. S tímto materiálem a za pomoci své zednické lžíce jsem se pustil do usilovného zazdívání vchodu do výklenku.
Sotva jsem položil první vrstvu zdiva, zjistil jsem, že Fortunatova opilost z velké části vyprchala. Prvním náznakem mi byl tichý sten z hloubi výklenku. Nebyl to sten opilého člověka. Potom nastalo dlouhé, tvrdošíjné ticho. Položil jsem druhou, třetí a čtvrtou vrstvu; pak jsem uslyšel zuřivé chvění řetězu. Hluk trval několik minut; abych mu mohl s větším potěšením naslouchat, přerušil jsem práci a posadil se na kosti. Když konečně řinčení utichlo, znovu jsem vzal do ruky zednickou lžíci a bez přerušení dokončil pátou, šestou a sedmou vrstvu. Zeď už sahala téměř k mé hrudi. Znovu jsem se zastavil a pozvedl pochodeň nad zdivo, abych vrhl několik slabých paprsků na postavu uvnitř.
Náhlý sled hlasitých, pronikavých výkřiků, který vyrazil z hrdla připoutané postavy, mě jako by prudce odstrčil. Na okamžik jsem zaváhal — zachvěl jsem se. Vytasil jsem kord a začal jím šátrat ve výklenku; vzápětí mě však uklidnila myšlenka. Položil jsem ruku na pevnou zeď katakomb a přesvědčil se. Přistoupil jsem znovu ke zdi; odpověděl jsem na řev toho, kdo křičel. Znovu jsem se rozeřval — přidal jsem se — překonal jsem jej hlasitostí i silou. Učinil jsem tak, a křikloun zmlkl.
Byla půlnoc a má práce se blížila ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrstvu. Část poslední, jedenácté, jsem již dokončil; zbýval jediný kámen, který bylo třeba zasadit a omítnout. Zápasil jsem s jeho tíhou a částečně jej zasunul na určené místo. Tu se však z výklenku ozval tichý smích, při němž mi vstávaly vlasy na hlavě. Následoval smutný hlas, v němž jsem jen stěží poznal hlas vznešeného Fortunata. Hlas pravil—
„Ha! ha! ha! — he! he! he! — to je ale povedený žert — znamenitá taškařice. V paláci se tomu ještě nasmějeme — he! he! he! — při víně — he! he! he!“
„Amontillado!“ řekl jsem.
„He! he! he! — he! he! he! — ano, amontillado. Ale není už pozdě? Nebudou na nás v paláci čekat, paní Fortunatová a ostatní? Pojďme pryč.“
„Ano,“ řekl jsem, „pojďme pryč.“
„Pro lásku Boží, Montresore!“
„Ano,“ řekl jsem, „pro lásku Boží!“
Na tato slova jsem však marně čekal na odpověď. Začal jsem být netrpělivý. Zavolal jsem nahlas—
„Fortunato!“
Žádná odpověď. Zavolal jsem znovu—
„Fortunato—“
Stále žádná odpověď. Prostrčil jsem zbývajícím otvorem pochodeň a pustil ji dovnitř. Jedinou odpovědí bylo zacinkání rolniček. Z vlhka katakomb se mi udělalo nevolno. Spěchal jsem dokončit svou práci. Zatlačil jsem poslední kámen na místo a zazdil jej. Před nové zdivo jsem znovu postavil starou hradbu z kostí. Po půl století je žádný smrtelník nevyrušil. In pace requiescat!
Co to znamená
Příběh odhaluje krutost pomsty, kterou člověk považuje za svou soukromou spravedlnost. Montresor bere svou touhu potrestat Fortunata jako dostatečný důvod k jeho zabití, nikdy však nevysvětlí, jak mu Fortunato ublížil nebo čím ho urazil. Čtenářům tak místo důkazů, že si oběť trest zaslouží, zůstává jen jeho pečlivý plán. Montresorův přátelský zájem o Fortunatův kašel působí obzvlášť krutě, protože v něm vzbuzuje důvěru, zatímco skrývá smrtící záměr. Montresorovi pomáhá Fortunata ovládat i jeho pýcha na znalosti vína: zmínka o Luchesim ho udržuje na cestě k nebezpečí. Závěr ukazuje, že uniknout odhalení neznamená, že pomsta byla spravedlivá. Montresor padesát let uchovává skrytý hrob, ale jeho vyprávění uchovává hrůzu toho, co spáchal.
Zdarma na 3 měsíců
200 000+ klasických děl. Každý formát, na začátek zdarma.
e-knihy a 15minutová shrnutí, také jakákoli kniha vytištěná za výrobní cenu ve vydání s velkým písmem.
Tři otázky k zamyšlení
- Jak Montresor využívá Fortunatovu pýchu a zdání přátelství, aby ho nalákal do pasti?
- Jak to, že Montresor nepopisuje konkrétní křivdy, které mu Fortunato způsobil, ovlivňuje váš úsudek o jeho pomstě?
- Jak se v průběhu příběhu mění význam rolniček na čepici, zednické lžíce a okolních kostí?
Zdarma na 3 měsíců
200 000+ klasických děl. Každý formát, na začátek zdarma.
e-knihy a 15minutová shrnutí, také jakákoli kniha vytištěná za výrobní cenu ve vydání s velkým písmem.


Přečtěte si hned shrnutí na 15 minut a objednejte si tištěnou knihu, také ve velkém písmu, za výrobní cenu.
Vyzkoušejte 3 měsíce zdarma




















