Stručná odpověď
- Co to je: Samostatné misijní náboženství, které založil Mání ve 3. století v Mezopotámii za vlády perské sásánovské dynastie.
- Základní učení: Dva věčné principy, Světlo a Temnota, se v současném světě smísily; spása spočívala v osvobození Světla.
- Dochované texty: Písemnosti se zachovaly v koptštině, řečtině a několika středoasijských jazycích, vedle záznamů náboženských odpůrců.
- Historický dosah: Komunity sahaly od Španělska až po Čínu a v různých oblastech upadaly v různou dobu.
Manicheismus bylo samostatné misijní náboženství, které ve 3. století v Mezopotámii založil Mání. Učilo, že se božské Světlo ve hmotném světě zapletlo s Temnotou. Jeho společenství rozlišovala mezi asketickými vyvolenými a jejich podporovateli, posluchači, a šířila se od Španělska až po Čínu. O jeho dějinách svědčí texty vzniklé uvnitř těchto společenství i záznamy jeho odpůrců, které nabízejí různé druhy důkazů. Náboženství zanikalo postupným úpadkem v jednotlivých oblastech, nikoli jedinou událostí.
Tento průvodce se věnuje identitě náboženství a Mánímu v perském prostředí, poté představuje jeho pojetí Světla a Temnoty. Následuje přehled dochovaných písem, Augustinova působení a křesťanského odporu. Nakonec vysvětluje úpadek náboženství a doporučuje související průvodce.
Co byl manicheismus
Manicheismus čerpal z křesťanských, íránských a buddhistických tradic, nebyl však pouhou větví křesťanství ani zoroastrismu. Ježíš měl v jeho učení důležitou úlohu jako zjevitel a zachránce. Tyto vazby je třeba chápat spolu s jeho svébytnou identitou: jeho společenství chápala náboženský život skrze učení spojované s Máním, a ne pouze jako uchovávání některé z tradic, z nichž čerpal.
Život společenství rozlišoval mezi asketickými vyvolenými a početnější skupinou posluchačů. Od vyvolených se očekával celibát a dodržování stravovacích omezení, která vylučovala maso; posluchači je podporovali jídlem a dalšími nezbytnostmi. Náboženský život měl také svůj kalendář připomínkových slavností. Béma, každoroční slavnost na památku Máního, zajišťovala zakladateli trvalé místo ve společenském životě náboženství, které založil.
Mání a jeho svět v Persii 3. století
Mání se narodil roku 216 n. l. a své náboženství založil v Mezopotámii za vlády perské Sásánovské říše. Své poslání připisoval zjevením od nebeského průvodce, kterému se obvykle říká jeho Dvojník. Jde o tradované vysvětlení jeho náboženského povolání, nikoli o tvrzení, že lze historickým popisem určit zdroj těchto zjevení. Jeho život se odehrával ve světě sásánovské královské moci.
Většinu svých hlavních spisů Mání napsal syrsky. Pro sásánovského krále Šápúra I. napsal také Šábúragán ve střední perštině a k šíření svého učení používal obrázkovou knihu, běžně nazývanou Ardžang. Jeho vztah ke královské moci skončil zajetím: Mání zemřel za vlády krále Bahráma I., obvykle se uvádí rok 276 nebo 277 n. l.
Učení o Světle a Temnotě
Manichejské učení předpokládalo dva věčné a původně oddělené principy či říše: Světlo a Temnotu. Současný svět vysvětlovalo jako směs, v níž se božské Světlo zapletlo s Temnotou. Protiklad se tak týkal původu a stavu světa, nejen lidského jednání. V této kosmologii sloužil uspořádaný vesmír jako mechanismus k vysvobození uvězněného Světla.
Spása spočívala v probuzení k božskému původu duše a v účasti na osvobozování Světla. Manichejská líčení konce světa předpokládala konečné oddělení obou říší. Učení tak propojovalo původní oddělení, současný stav smíšení a budoucí obnovení oddělení. Jde o popis manichejské víry, nikoli o tvrzení o povaze světa.
Manichejská písma a jejich dochování
Manichejská tradice uznávala sedm hlavních spisů připisovaných Mánímu. Jeho Živé evangelium bylo samostatným písmem, nikoli jedním ze čtyř kanonických křesťanských evangelií. Dochovaná literatura uchovává také komunitní učení a bohoslužebné texty. Významná skupina koptských rukopisů se dostala do pozornosti badatelů kolem roku 1930 díky nálezům v oblasti Medínet Mádí v Egyptě. Manichejský žaltář, jehož dochovaný rukopis se obvykle datuje do 4. nebo 5. století, obsahuje komunitní hymny, nikoli výhradně Máního spisy. Manichejské homilie uchovávají kázání jeho následovníků, včetně textů o jeho utrpení a smrti.
Kephalaia jsou soubory naukových výkladů spojovaných s Máním. Odrážejí předávání a sestavování textů uvnitř komunity, nikoli dochované Máního autografy. Drobný řecký pergamenový rukopis zvaný Kolínský kodex o Máním uchovává životopisné tradice o jeho mládí v židovsko-křesťanské křtitelské komunitě. Výpravy do Turfanu v čínské střední Asii přinesly na počátku 20. století rozsáhlé zlomky rukopisů. Dochované manichejské texty jsou psány koptsky, řecky, střední perštinou, parthsky, sogdsky, starou ujgurštinou a čínsky.
Kniha obrů má kořeny starší než manicheismus. Starší židovský spis se dochoval v aramejských zlomcích mezi Svitky od Mrtvého moře; Mání jej upravil jako manichejské náboženské dílo. Jeho židovské vyprávění se týká potomků Strážců a znepokojivých snů, které s pomocí Henocha vykládají. Starší spis a jeho manichejská úprava tedy patří do příbuzných, ale odlišných prostředí. Je třeba rozlišovat také mezi nálezy: kodexy z Nag Hammádí nejsou souborem manichejských písem.
Augustin, odpůrci a zánik náboženství
Augustin z Hippo byl přibližně devět let manichejským posluchačem, než se stal významným křesťanským kritikem. Dalším nepřátelským svědkem jsou Skutky disputace Archelaovy, křesťanský protimanichejský spis ze 4. století, tradičně připisovaný Hegemoniovi. Debata mezi Archelaem a Máním je literární konstrukce, nikoli spolehlivý záznam skutečného setkání. Dochovala se především v latinském překladu řeckého díla.
Křesťanská, muslimská a další nepřátelská svědectví je třeba odlišovat od textů vzniklých uvnitř manichejských společenství. Odpor měl také politickou podobu: manichejci byli pronásledováni za vlády několika římských, sásánovských a čínských panovníků. Jejich společenství se šířila na západ až do Španělska a na východ až do Číny, jejich zánik však nelze přiřadit k jedinému datu platnému pro všechny oblasti. Tradice přetrvávaly v jihovýchodní Číně i poté, co náboženství zaniklo ve velké části území, kde se dříve šířilo. Přesnější je proto mluvit o postupném úpadku v jednotlivých oblastech.
Kam dál
Průvodce Knihou obrů sleduje židovské vyprávění a jeho souvislost s manichejstvím; Svitky od Mrtvého moře nabízejí související cestu k původnímu rukopisnému prostředí. Průvodce knihovnou z Nag Hammádí se věnuje jinému nálezu, nikoli další skupině manichejských písem.
Knihovna nabízí vydání Manichejského žaltáře, Manichejských homilií, Knihy obrů a Skutků disputace Archelaovy.
Objevujte dál
Manichejský žaltářPřipisováno proroku Manimu
Manichejské homiliePřipisováno proroku Manimu
Kniha obrůPřipisováno Manimu
Skutky disputace ArchelaovyPřipisováno Hegemoniovi
Písma z Nag Hammádí
Otázky o manicheismu
Co je manicheismus?
Manicheismus bylo samostatné misijní náboženství, které vzniklo ve 3. století v Mezopotámii za perské sásánovské vlády. Čerpalo z křesťanských, íránských a buddhistických tradic. Jeho společenství organizovala náboženský život kolem asketických vyvolených a jejich podporovatelů, posluchačů, a svět vysvětlovala jako směs Světla a Temnoty.
Kdo založil manicheismus?
Manicheismus založil Mání, který se narodil roku 216 n. l. Své náboženské poslání připisoval zjevením od nebeského průvodce zvaného jeho Dvojník. Většinu svých hlavních spisů napsal syrsky a zemřel v královském zajetí za vlády sásánovského krále Bahráma I., obvykle se uvádí rok 276 nebo 277 n. l.
Čemu manichejci věřili?
Manichejci věřili ve dva věčné, původně oddělené principy, Světlo a Temnotu, jejichž smísení vysvětlovalo současný svět. Božské Světlo bylo podle nich v této směsi uvězněno. Spása spočívala v probuzení k božskému původu duše a v pomoci při osvobozování Světla; na konci světa se měly oba principy opět oddělit.
Co jsou manichejská písma?
Manichejská tradice uznávala sedm hlavních spisů připisovaných Mánímu, dochovaná náboženská literatura však uchovává také hymny, kázání, naukové sbírky a životopisné tradice. K významným pramenům patří koptské komunitní sbírky, Kephalaia, řecký Kolínský kodex o Máním a turfanské zlomky. Nejde však výhradně o díla, která napsal přímo Mání.
Proč manicheismus zanikl?
Manicheismus zanikl postupným úpadkem v jednotlivých oblastech. Součástí jeho dějin bylo pronásledování za vlády několika římských, sásánovských a čínských panovníků. Neexistuje jediné datum, kdy by zanikl všude. Manichejské tradice pokračovaly v jihovýchodní Číně i poté, co náboženství zmizelo z velké části území, kam se dříve rozšířilo.


















