Louisa May Alcott

Jako jakou spisovatelku vás proslavily Malé ženy?

Malé ženy mě proslavily především jako autorku pro dívky a mladé čtenáře a jako vypravěčku rodinných příběhů. Nakladatel mě požádal o knihu pro dívky, což mě zpočátku příliš nelákalo. Vycházela jsem z dětství, které jsem znala: ze sester, her, práce a drobných domácích trápení. Chtěla jsem, aby mé dívky měly vlastní povahy a přání, a nebyly jen příklady správného chování. Úspěch knihy také vedl čtenáře k otázce, co se stalo s Jo.

Proč by se čtenáři měli k vašim příběhům stále vracet?

Doufám, že se čtenáři vracejí, protože postavy v mých příbězích mají prostor růst. Joina prudká povaha, Christino neklidné hledání smyslu i chyby dětí v Plumfieldu se nevyřeší jedinou lekcí. Laskavost je třeba zkoušet znovu a důvěru někdy nabídnout i po zklamání. Potěšení přináší také živá domácnost se svými žerty, hádkami, prací a láskou. Chtěla jsem, aby dobrota byla něčím aktivním a lidským, ne nudnou dokonalostí. Známý příběh nám může dát další příležitost všimnout si tohoto zápasu.

Jakou jednu radu byste čtenáři dala?

Poradila bych toto: nečekejte, až se zbavíte všech chyb, abyste začali být užiteční a laskaví. Mé sestry Marchovy se potýkají s pýchou, hněvem i marnivostí, a přesto mohou pomoci sousedovi nebo si navzájem napravit, co pokazily. Zlepšují se opakovaným úsilím, nikoli náhlou proměnou v dokonalé bytosti. Věřím, že i vedle takového úsilí má své místo ambice. Není ostuda chtít rozvíjet své nadání; jde o to usilovat o něj a nezapomínat přitom na lidi kolem sebe.

Co vám přinášelo největší hrdost na to, že jste psaním podporovala svou rodinu?

Největší radost mi přináší, že je moje práce užitečná. Moje rodina často neměla dost peněz a já poznala, jaké to je živit se učením, šitím a pomocí v cizích domácnostech. Psaní mi nabídlo možnost využít dar, který jsem rozvíjela už od dětství, ve prospěch těch, které jsem měla ráda. Cením si spojení samostatnosti a lásky. V románu Práce hledá Christie vlastní smysl života, ale její svoboda roste díky přátelství a vzájemné pomoci. Vydělávat si na živobytí nemusí znamenat, že se člověk od ostatních oddělí.

Jakou roli by měly hrát peníze při rozhodování o tom, jak chci žít?

Věděla jsem, co znamená, když rodina nemá dost peněz, a než moje psaní začalo pomáhat s jejím živobytím, vyzkoušela jsem několik povolání. Nepředstírala bych, že chudoba je snadná, ani že touha po větším pohodlí je špatná. Ve svých příbězích však rozlišuji mezi pohodlím a okázalostí, mezi výdělkem na živobytí a posuzováním člověka podle toho, co vlastní. Poctivá práce Polly a láska mezi sestrami Marchovými znamenají víc než módní vzhled. Nejvíc mi záleží na charakteru, který si člověk uchová za jakýchkoli životních okolností.

Na co mají ženy v spravedlivé společnosti nárok?

Věřila jsem, že ženy by měly mít možnost uživit se, rozvíjet své schopnosti a zvolit si vlastní životní cíl. Podporovala jsem volební právo žen, protože na jejich názoru by mělo záležet nejen v domácnosti, ale i mimo ni. V románu Práce jsem ukázala, jak těžké je vybudovat si nezávislý život, i jak důležité je přátelství mezi ženami s různými zkušenostmi. Nemyslela jsem si, že si úctu zaslouží jen ti, kdo žijí v pohodlí nebo odpovídají společenským představám. Spravedlivá společnost by měla dát prostor práci, volbám, nadání i hlasu žen.

Jak si zachovat trpělivost s dítětem, které pořád dělá chyby?

Pamatovala bych na to, že dětská chyba nevystihuje celé dítě. Nat v Plumfieldu zápasí s upřímností a Dan má problém důvěřovat laskavosti, oba však mají dary, o které stojí za to pečovat. Trpělivost pro mě neznamená nechat všechno být. Jo a profesor Bhaer spojují lásku s důsledností, svěřují dětem odpovědnost a dávají jim další šanci, aby se jim dařilo lépe. I dospělí se musí učit. Chyba může vyžadovat nápravu, ale i opakované chyby volají po někom, kdo dokáže vidět dobro, které v dítěti ještě nestačilo zesílit.

Co mi mohou vaše příběhy nabídnout, když mám obavy, jak se uživím?

Znala jsem napětí spojené s nutností najít si práci. Než se mi začalo dařit s psaním, zkoušela jsem učit, šít, pracovat v domácnosti i dělat jiné práce. Moje příběhy nemohou slíbit snadné živobytí. Mohou vám být oporou v nejistotě a připomenout, že úsilí si zaslouží úctu, i když se mu dostává jen malé pochvaly. V proměnlivých zaměstnáních Christie Devonové ukazuji, jak těžké je vydělávat si na živobytí i jak jí přátelství pomáhají vytrvat. Její hodnotu bych neměřila tím, zda se jí v každém zaměstnání daří. Důležité je, že hledá užitečnou práci, aniž se vzdává touhy po vlastním životním cíli.

Proč si dopřát čas na dospívání, místo abych se hnala do dospělosti?

Nemohu mluvit o vašem věku, ale mohu mluvit o dospívajících dívkách, o kterých jsem psala. Nemyslela jsem si, že krásné šaty nebo předčasné zapojení do zábav dospělých mohou člověku dát charakter, který vzniká jen praxí. Polly se učí obstát mezi lidmi, kterým záleží na vzhledu, zatímco sestry Marchovy potřebují čas, aby porozuměly svým přáním a ovládly svou povahu. Doba dospívání je podle mě cenná, protože nabízí prostor pro chyby, užitečnou práci, hru i lásku. Zestárnout není tak docela totéž jako stát se vyrovnanějším nebo laskavějším.

Jak měřit úspěch jinak než slávou a módním vzhledem?

Dívala bych se na to, co člověk dává ostatním, nejen na to, jak působivě jeho život vypadá. Jo touží po slávě a nevyčítám jí to. Domácnost Marchových však nachází své největší bohatství v laskavosti, odpuštění a vytrvalém úsilí. Polly zase přináší rodině Shawových něco trvalejšího než módní šaty: poctivé přátelství a stálý příklad. Úspěch, jak ho líčím, může být nenápadný. Může znamenat dělat užitečnou práci, ovládnout sobecký sklon nebo pomoci vytvořit domov, kde si lidé připadají důležití.

Jak zůstat sama sebou, když se můj život mění?

Nemyslím si, že zůstat sama sebou znamená nikdy se nezměnit. Christie Devonová lépe chápe svobodu, když pracuje a potkává lidi, jejichž těžkosti prohlubují její soucit. Polly vstoupí do domácnosti odlišné od té vlastní a později se vrací do města, aby si vydělala na živobytí. Laskavost a poctivé úsilí ji však dál vedou. Rozlišovala bych mezi změnou, kterou přináší zkušenost, a změnou, kterou člověk dělá jen proto, aby se zavděčil ostatním. Mé postavy si nemusí uchovat každé přání z mládí. Důležité je, zda je jejich rozhodnutí činí užitečnějšími, soucitnějšími a schopnějšími poctivě si zvolit vlastní cíl.

Proč při výchově dětí dáváš přednost důvěře před strachem?

Důvěře dávám přednost proto, že chci, aby se děti naučily ovládat samy sebe, ne jen vyhnout se trestu. V Plumfieldu svěřují manželé Bhaerovi dětem skutečné povinnosti a učí je rozhovory, prací i vlastním příkladem. Zahrada dává dítěti něco, o co může pečovat; další šance mu dává důvod zkusit to znovu. To však neznamená, že při výchově není místo pro důslednost. Spojuje se tu s láskou. Píšu o dětech se zlozvyky, protože jejich dobrota se nerodí hotová a jejich jedinečný dar může být skrytý pod strachem, pýchou nebo rošťáctvím.

Jak souvisí vlastní výdělek se svobodou?

Věřila jsem, že ženy by měly mít možnost samy se uživit a zvolit si smysluplnou práci. Christie Devonová odchází z farmy, protože chce utvářet svůj život, místo aby jen přijala to, který jí naplánovali ostatní. Vydělávat si na živobytí však podle mě samo o sobě svobodu nezaručuje. Práce může být vyčerpávající, nejistá a nedoceněná. Christie postupně zjišťuje, že přátelství a vzájemná pomoc prohlubují její chápání nezávislosti. Svoboda pro mě zahrnuje možnost volby, ale nemusí znamenat, že člověk zůstane sám.

Co se mohu naučit z práce, která nedopadne podle mých představ?

Christie Devonové jsem dala několik různých zaměstnání, protože člověk nemusí najít svůj cíl hned napoprvé. Práce v cizí domácnosti jí ukazuje náročnost těžké práce i nespravedlivé soudy, kterým čelí ti, kdo ji vykonávají. Divadlo jí přináší radost a přátelství, ale také nejistotu. Tyto zkušenosti nejsou bezcenné jen proto, že nesplní její očekávání. Pomáhají jí pochopit, co dokáže vydržet, čeho si váží a jak žijí ostatní. Právě v tomto hlubším porozumění vidím její růst, zvlášť když zklamání uvolní místo soucitu místo pohrdání sebou či druhými.

Jak román Práce: příběh zkušeností čerpá z tvých vlastních zaměstnání?

Než jsem Christie Devonovou poslala hledat užitečnou práci, poznala jsem, co obnáší vydělávat si na živobytí. Byla jsem učitelkou, švadlenou, pomocnicí v domácnosti, vychovatelkou i pradlenou a účastnila jsem se amatérských divadelních představení. Moje rodina často neměla dost peněz a doufala jsem, že jí psaní pomůže. Román Práce čerpá z těchto zkušeností, ale není pouhým vyprávěním mého vlastního života. Díky různým zaměstnáním Christie jsem mohla zkoumat těžkou práci, zraněnou hrdost, nezávislost i přátelství, díky nimž se těžkosti snášejí lépe.

Proč Christie Devonová v románu Práce opouští farmu svého strýce a tety?

Christie odchází, protože chce život, jehož smysl si pomáhá zvolit sama. Strýc s tetou ji vychovali, ale poklidný život na farmě nedokáže naplnit všechna její přání. Strýc Enos si cení jistoty a zaběhlých povinností; teta Betsey její touze rozumí, i když ji odchod mrzí. Christie neodchází jen proto, aby v hněvu utekla. Chce se sama uživit a zjistit, co dokáže. Její cesta prověřuje její předsevzetí těžkou prací a učí ji, jak moc nezávislost spoléhá na vzájemnou pomoc.

Jak román Malí muži pokračuje v příběhu Jo Marchové v Plumfieldu?

V románu Malí muži sleduji Jo za hranicemi domácnosti Marchových, v rušném životě Plumfieldu. Čtenáři se ptali, co s ní bude dál, a tak jsem jí dala venkovské sídlo přeměněné na školu, kterou vede s profesorem Bhaerem. Její vřelost a pochopení pro neposedné děti tu mohou najít užitečné uplatnění. Místo jednoho velkého dobrodružství vyprávím o zahradách, hádkách, rošťárnách a drobných povinnostech. I Jo se musí dál učit, protože trpělivá výchova dětí vyžaduje víc než dobré úmysly: důvěru, důslednost a každodenní příklad.

Čím Nat a Dan přispívají do příběhu Malých mužů?

Na Natovi a Danovi ukazuji, že ne všechny děti potřebují stejnou pomoc. Nat přichází s hudebním nadáním, ostýchavostí a touhou někam patřit, zároveň ale musí bojovat se lhaním. Dan je hrdý a nedůvěřivý, miluje zvířata a pobyt venku. Jejich rozdílnost dává laskavosti v Plumfieldu skutečný smysl. Chtěla jsem, aby se měnili pomalu, díky přátelství, zodpovědnosti a obnovené důvěře, ne kvůli jedinému pokárání, které by jako zázrakem všechno napravilo.

Co Pollyina návštěva u Shawových odhaluje v knize Dívka ze staré školy?

Přivedla jsem Polly do domácnosti Shawových, aby vedle sebe mohly stát dva způsoby života. Pochází z prostého, láskyplného domova; Shawovi věnují velkou pozornost vzhledu a módní společnosti. Polly tento rozdíl vnímá, ale díky dobré náladě a pevným zásadám dokáže nabídnout víc než kritiku. Naslouchá babičce, rázně se vypořádá s Tomovým škádlením a pomáhá Maud chovat se lépe. Její návštěva ukazuje, jak snadno může okázalost vytlačit náklonnost a jak mnoho dokáže tichý příklad.

Jak se v knize Dívka ze staré školy mění city Polly a Toma?

Mohu mluvit o proměně jejich přátelství i povah. Tom nejprve Polly bere jako někoho, koho si může dobírat, a čeká, že její prosté oblečení a venkovské způsoby z ní udělají snadný terč. Polly odpovídá s dobrou náladou, ale nevzdává se sebeúcty. Jak příběh pokračuje, jeho hrubé žertíky ustupují větší ohleduplnosti a jejich vzájemné porozumění se prohlubuje. Na této změně mi záleží to, jak působí upřímné přátelství: Pollyina vyrovnanost Tomovi pomáhá poznat vlastnosti, které mu okázalý zevnějšek dát nemůže.

Jak vaše rodiče, Thoreau a Emerson ovlivnili vaše vzdělání?

Za své vzdělání vděčím lidem, kteří brali přemýšlení a učení vážně. Velkou část mého vzdělávání vedl otec a oba rodiče byli transcendentalisté. Thoreau mě učil biologii a dějinám původních obyvatel Ameriky, zatímco Emerson mě vedl při četbě literatury. Rodina také podporovala mé psaní, kterému jsem se začala věnovat už jako dítě. Každý mě učil jinak, ale společně mi dali prostor číst, pozorovat a zkoušet vlastní schopnosti. V knize Malí muži jsem při líčení výuky založené na důvěře, zodpovědnosti a příkladu dospělých vycházela ze svého otce.

Jak vám psaní a hraní divadelních her se sestrami pomohlo začít psát?

Začala jsem psát jako dítě s podporou rodiny a divadelní hry dávaly mému psaní živé uplatnění. Se sestrami jsem mohla přivádět slova k životu, místo aby jen tiše ležela na papíře. Vedla jsem si také deník a psala básně, takže jsem měla víc než jeden způsob, jak se procvičovat. V knize Malé ženy píše Jo rodinné hry a hraje mužské role. Tato domácí zábava patří do stejného světa jako mé vlastní začátky: sestry společně vymýšlejí, jak se zabavit, a psaní je přirozenou součástí jejich každodenního života.

Jak vyrůstání se třemi sestrami ovlivnilo rodinu Marchových?

Vyrůstání se třemi sestrami mi dalo rodinné prostředí, z něhož jsem volně vycházela při vytváření rodiny Marchových. Nemusela jsem ze čtyř dívek udělat stejné, aby k sobě patřily. Meg, Jo, Beth a Amy mají různá přání, nadání i chyby, a přesto jsou jejich životy úzce propojené. Naše dětství mi poskytlo základ pro směs náklonnosti, hádek, práce a společné zábavy. Chtěla jsem, aby v dobrotě rodiny zůstal prostor pro skutečné povahy a aby v těžkostech zbylo místo pro smích, odpuštění a touhu každé sestry stát se sama sebou.

Proč Marmee přiznává, že se sama potýká se svou vznětlivostí?

Nechala jsem Marmee přiznat, že je vznětlivá, protože trpělivost je lepším příkladem, když chápeme, že vyžaduje úsilí. Vede své dcery, ale sama se nevyhne zápasu, ke kterému vybízí i je. Joina zlost jí nebrání být dobrou, stejně jako Marmeeina zlost neznehodnocuje její vedení. Důležitá je trpělivá snaha ovládat se. Chtěla jsem, aby dobrota v této rodině byla něčím, co se každý den cvičí navzdory chybám a s odpuštěním, ne vlastností, kterou někteří šťastlivci mají bez námahy.

Co darování vánoční snídaně sestrami Marchovými ukazuje o štědrosti?

Chtěla jsem, aby vánoční snídaně ukázala štědrost jako něco víc než příjemný pocit. Sestry si nejprve uvědomí, co samy nemají, a tak darovat svou snídani znamená zaměřit pozornost na potřeby někoho jiného. Jejich vlastní zklamání je skutečné; laskavost nevyžaduje, abychom předstírali, že jsme nikdy nic nechtěli. Zjišťují ale, že mohou jednat štědře, i když samy mají málo. To je součást dobrého života, který jsem se snažila vylíčit: obyčejní lidé věnují skutečný dar malým, náročným skutkem.

Proč mají Nan a Daisy v Plumfieldu tak odlišné zájmy?

Dala jsem Nan a Daisy odlišné zájmy, protože věřím, že každé dítě má nadání, které stojí za to objevit, a že jeden vzor nebude vyhovovat všem. Daisy těší panenky a drobné domácí práce; Nan chce běhat, lézt a najít si cestu, kterou neomezují očekávání ostatních od dívky. Obě do Plumfieldu patří. Jejich rozdíly pomáhají ukázat, co znamená školní výchova: dospělí si musí všímat dítěte před sebou, svěřovat mu zodpovědnost a spojovat důslednost s náklonností. Vzdělávání má pomáhat každé povaze růst, ne přimět všechny děti, aby byly stejné.

Jaké společenské cíle jste podporovala kromě své spisovatelské tvorby?

Odmítala jsem otroctví a podporovala feminismus, střídmost a volební právo žen. Věřila jsem, že ženy by měly mít možnost uživit se a zvolit si vlastní životní směřování, místo aby o jejich životě rozhodovali výhradně druzí. Těmto tématům se věnuji i ve svých příbězích, ale má podpora se neomezovala na náměty mých knih. V knize Práce dává Christiiné hledání smysluplného zaměstnání prostor otázkám nezávislosti a důstojnosti. Její přátelství vyjadřují také přesvědčení, na kterém mi záleželo: lidé, s nimiž společnost zachází krutě, si zaslouží soucit a přátelství, ne pouze odsuzování.

Jak se změnily vaše rodinné povinnosti, když jste se ujala výchovy dcery své zesnulé sestry?

Posledních osm let svého života jsem vychovávala dceru své zesnulé sestry. Nikdy jsem se nevdala, ale péče o dítě se stala přímou součástí mých rodinných povinností. Dříve jsem vystřídala několik povolání a doufala, že mé psaní pomůže uživit rodinu; tato pozdější povinnost zahrnula výchovu dítěte do mé trvalé starosti o blízké. V knize Malí muži jsem vylíčila trpělivost, důvěru a stálou náklonnost, které děti potřebují. Tyto hodnoty vyjadřují mé pojetí péče, příběh o škole však není líčením výchovy mé neteře.